Vítám vás na svým blogu.. NAROVINU: nestojím o REKLAMKY , žádný ty ŘETĚZOVÝ PTÁKOVINY a už vůbec ne o kázání LŮŽOVÝCH BÁRBÍNEK A SLIZKÝCH KENŮ!!! :-! jestli se hlásíte k něčemu takovýmu, stiskněte ČERVENÝ KŘÍŽEK V PRAVÝM HORNÍM ROHU!!! pokud tohle někdo poruší, tak jen jedno: GERARD VŠEMOHOUCÍ VÁS POTRESTÁ!!!
 

Škola noci 1 - Označená (P.C. Castová, Kristin Castová)

5. března 2010 v 13:10 | Evil Deed |  Darkness

já vím, že jsem o tomhle psala na osobním blogu, ale úvahy, nebo recenze budu dávat jen sem.. ačkoliv nejsem žádný čtenář (můj čtenářský deník ve škole zel prázdnotou) tak jsem objevila příběh, který mě zaujal a nepustil mě od začátku do konce.. na netu vidím, že se ze Školy noci stal už teď fenomén a říká se, že popularita bude možná vyšší jako u Stmívání.. to netvrdím já, protože jsem Stmívání nečetla (pouze viděla film a ještě se to sekalo :D) ale docela bych tomu i věřila..
*****
ty dvě knížky spolu nemají nic moc společného.. příběh je úplně o něčem jiném.. hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Zoey Redbirdová, která vedla všední život na střední škole v Broken Arrow v Oklahomě. Hádá se s mámou a se svým "tupčímem" (vylepšená verze slova otčím), který je starším církve věřících a pořád to své rodině připomíná a jeho slizké kecy o slově božím Zoey pěkně lezou na nervy.. proměnu své nevlastní dcery si vysvětlil tak, že je určitě způsobeno jejím "nepřípustným" chováním.. a to proto, že má vlastní hlavu a nikdy mu neodpustila, jakým hrozným směrem změnil její "mamulenku"..
*****
její barbinoidní sestra nebo pošahaný bratr byli pro ně dokonalé děti a potomci.. ale Zoey, která byla chytřejší než oni, si všechno slízla.. a když jí jednoho dne ve školní šatně označil upíří stopař a jí se na čele objevilo zmanení ve tvaru půlměsíce, už neměla nikoho, kdo by se jí snažil pochopit.. Zoey věděla, že pokud hned neodjede do školy noci, známou jako "internát pro upíry", tak zemře.. oznámila to rodičům a její tupčím byl zásadně proti.. určitě to měla kvůli svému rouhání a nenapadlo ho nic lepšího, než svolat své oslizlé starší a k tomu jako bonus rodinného cvokaře.. tak pozdě odpoledne Zoey utekla oknem svého pokoje a se sbalenými věcmi se vydala na levandulovou farmu své babičky Redbirdové, aby jí požádala o pomoc.. věděla, že jako jediná, se na ní nevykašle..
*****
Zoey cítila, že se do školy noci musí dostat co nejdříve.. už jí bylo dost zle, dorazila včas.. ona i její babička měla čerokézké předky a babička jí spoustu věcí naučila..uvědomila si, že na škole noci se jí to bude hodit.. tam jí babička svěřila do péče velekněžky Školy noci, Neferet, která od první chvíle tušila, že Zoey není jen obyčejné upíří mládě..
*****
první údiv přišel ve chvíli, když se Zoey dověděla, že vyučování začíná v osm večer a končí ve tři ráno.. a předměty, které se zdaleka nepodobaly předmětům na obyčejné střední, se jí zamlouvaly.. podivila se také, jak rychle se spřátelila s partičkou studentů.. ikdyž kvůli jejímu vybarvenému znamení se na ní všichni dívali poněkud.. divně..
*****
když jí noví kamarádi seznámili s onou "nepřátelskou" skupinou, která si říkala "Dcery temnoty", chtěla zjistit, co mají za lubem.. jejich "vůdkyně", falešná holka jménem Afrodita (nebylo to její pravé jméno, s přechodem na školu noci si mohl každý své nové jméno vybrat), která si myslela, že všichni budou skákat, jak ona píská, měla se svou skupinou v pořádku dne ošklivé věci.. Zoey věděla, že nad vedením téhle skupiny musela po své "sokyni" převzít žezlo a vše napravit..
*****
její kamarádi a i její mentorka, velekněžka, věděli, že na tohle všechno má dost síly a schopností.. ikdyž sama si to nemyslela.. toužila konečně někam zapadnout, a i na téhle škole je úplně jiná, než ostatní.. a její schopnosti jí dostávali do velké výhody, o které neměla její sokyně ani ponětí.. mohla nad ní snadno vyhrát.. a taky se na to chystá....
*****
můj osobní pocit:
*****
netušila jsem, že mě tenhle příběh dokáže takhle strhnout.. svedl mi myšlenky od mých každodenních problémů a v klidu jsem se ponořila a ocitla se uprostřed nádvoří školy a spolu se všemi jsem procházela chodbami prastaré budovy školy, kde planuly svíce.. dokonce i vím, jak postavy vypadají, ikdyž nějak extra přesný popis v knížce nenajdete.. kdo má rád napětí, potemnělou atmosféru a obyčejné pubertální problémy, jste na správné adrese..
*****
nejde o nějakou fantasmagorii, kde se upíři mění v netopýry a vysávají každého na potkání.. upíři tady jsou docela obyčejní lidé, jako my ostatní.. ikdyž trochu víc úžasní :)

Fanoušci Tokio Hotel... a můj skoro tři roky starý zážitek ♥

2. března 2010 v 15:00 | Evil Deed |  Hudba
takže.. chtěla bych napsat pár slov.. tohle téma se opakuje v médiích pořád.. i po více jak čtyřech a půl letech.. viděla jsem, na blogu o TH je zmínka o pravěděpodobně nejstarších fanoušcích.. je jim 60.. ale.. moje babi.. ta se mnou a s mojí mamkou byla v Sazka aréně 3/4/2007.. bude jí 73 a když k ní přijedu, tak jí pouštím jejich písničky z mobilu.. a i teď, po "elektro změně" se jí pořád líbí a žasne nad Billovým rozsahem.. i děda, jakožto bývalý zpěvák, vyvalil oči a to je nějak moc rád neměl..
*****
nedivím se, že je obdivují i o hodně starší generace, než jsou 13ti leté uječené slepice (nemyslím tím, že jsou všechny 13ctky takové).. já jsem se o ně začala zajímat od 4/1/2006.. to byl den, kdy jsem si znova prohlížela Bravo, které vyšlo 29/12/2005.. Tokio Hotel byli vyfocení na předposlední straně, spolu s US5 :-!.. v té době jsem ale neměla internet, jinak bych si hned o nich žjišťovala informace.. tak jsem se pak rozhodla, že půjdu ke kamarádce a u ní se na ně podívám.. pak jsem pořád chtěla vědět víc a víc.. a poté, co poprvé v Esu a v T-music chart zazněl první singl Durch den Monsun, jsem věděla, že tohle je ta skupina, kterou jsem hledala hodně dlouho..
*****
už nebyla cesta zpět.. a mamka si myslela, že mě to přejde.. bylo mi 14, kdy jsem dostala první CDčko Schrei.. pořád to je jedno z mých největších pokladů, co mám.. :) písničky stále poslouchám.. a mám celou TH diskografii v mobilu.. nešlo to jinak :) druhé CD Zimmer 483 mě oslovilo ještě více.. a pak singl An deiner Seite oslovil právě mojí babi.. předtím, než se mi tohle CD dostalo do ruky, jsem zažila onen koncert v Sazka aréně.. byl ohlášen poněkud pozdě, skoro na poslední chvíli a hala byla skoro poloprázdná.. ten nehorázný křik tomu ale vůbec neodpovídal.. hodinu před koncertem naměřili 135 decibelů.. a aparatura měla decibelů "jen" 110..
*****
bylo to to nejkrásnější, co jsem zažila.. proto mi je neskutečně líto, že se na nynější koncert nedostanu.. :( nemá se mnou kdo jet.. a sama bych se v Praze ztratila.. však ona i cesta do SA byla neskutečně složitá.. oh ne.. vzpomínka na metro a můj kolaps.. trochu fóbie no.. x)) ale stálo to za to!! vylezly sme z podchodu.. a stanuli konečně na zemském povrchu.. ušly sme pár kroků směrem, odkud sme slyšely křik.. a za rohem.. se tkvěla bílá kruhová budova.. a zeleno-žlutý nápis Sazka arena.. myslela jsem, že to je sen a pohled na tu majestátní budovu se mi zdál jakoby v mlze (asi to bylo způsobeno nevolností z metra)
*****
šla jsem jako ožralá, bylo mi špatně, ale vůbec ne z nervozity.. chvíli jsem s otevřenou pusou koukala na ten gigant a pak jsem rozklepaná šla směrem k budově.. stanuly sme před vchodem A.. musely sme ale najít vchod B.. pršelo.. byla neskutečná zima a já měla mini sukni a černé silonky.. na sobě hnědou bundu a pod tím jen tričko s krátkým rukávem.. klepala jsem se.. hrozně.. musím ale říct, že nám to moc slušelo.. :) mamka vypadala jako hotová rockerka :)
*****
konečně sme našly vchod B.. a vešly sme.. hledaly sme naše místo.. babi zůstala v předsálí.. nesnesla by ten hluk.. čekaly sme.. fanynky ječely a mě praskaly bubínky.. v předsálí jsem napočítala cca deset kluků.. jen v okruhu mého zorného pole :) soustředila jsem, aby se mě nebyla placka.. když sme našly svoje místa, posadily sme se.. a zírali na kovovou konstrukci, která zakrývala pódium.. za pár okamžiků s z reproduktorů ozvalo, že se koncert odkládá na 19:00.. ulevilo se mi.. bylo mi totiž pořád špatně.. a musela jsem někam, kde je míň lidí.. šly sme k babi.. a dali sme si hranolky.. snědla jsem jednu.. pila jsem jak duha a celá se klepala..
*****
necelá hodina utekla hrozně rychle.. a pár minut před sedmou zhasly světla a upištěné krávy se rozeřvaly ještě víc a já si zacpala uši.. bylo to nesnesitelný.. pak.. jsem konečně slyšela první akordy Übers Ende der Welt.. bylo to úžasný a já netrpělivě vyhlížela Billa.. koukala jsem z jedné strany na druhou, byla mi šílená zima a klepala jsem se jak osika.. hala byla klimatizovaná na můj vkus až moc ale za chvíli mi to přišlo přijemné.. od okamžiku, kdy jsem poprvé spatřila Billa.. horkost se mi navalila do tváří a já se začala smát jako pošuk :D
*****
v jednom okamžiku mi přišlo, že se na mě doopravdy podíval.. byl to jako elektrický výboj.. byl tak krásnej.. tak moc.. :-* točila se mi hlava tím štěstím.. a tak nádherný pocity jsem ještě nikdy necítila.. celý koncert byl nádherný.. a pak.. přišly ty nejkrásnější zážitky.. Vergessene Kinder: Bill, klečící na malým pódiu.. okolo něj mlha tmavě modrýho světla.. viděla jsem na obrazovce jeho výraz v očích.. skoro slzy.. tak nádherný.. nedýchala jsem.. nešlo to.. v jeho hlase.. tolik citu.. nechtěla jsem, aby to skončilo.. ta nádherná balada se v jeden okamžik stala celým mým vesmírem.. nevnímala jsem čas, nepřipouštěla jsem si, že by něco tak nádhernýho mohlo skončit.. ♥♥
*****
a pak.. další nádhera byla, když jsem zaslechla první tóny té nejkrásnější skladby, jakou jsem kdy slyšela.. An deiner Seite.. podívala jsem se na mamku.. ani nedutala.. zasněně koukala a usmívala se.. já taky.. ta písnička se mě tak nádherně hřejivě dotkla a zanechala ve mě nádhernou památku.. při posledním refrénu se najednou objevil výbuch konfet.. Billova krása ještě více zazářila a já měla slzy na krajíčku.. takový nával štěstí a radosti.. :-* nikdy nezapomenu na jeho nádherný oči.. na ten výraz.. na ten pohled.. na něco takovýho nejde zapomenout :)
*****
Wir wollen Tokio Hotel!! Wir wollen Tokio Hotel!! pořád jsem si to říkala, ale nekřičela jsem, nešlo to.. nechtěla jsem si kazit poslech JEHO hlasu.. nádherný.. tak moc.. kdybych si mohla něco přát.. tak bych si to zopakovala.. moc je chci znova vidět.. ale to nepůjde.. :( není nikdo, kdo by se mnou jel..
 



Terminator (metal verze)

23. února 2010 v 18:10 | Evil Deed |  Hudba
*****
miluju ten film.. miluju tu hudbu ♥

Odi et Amo (???)

23. února 2010 v 15:20 | Evil Deed |  Nenávist
*****
miluji a nenávidím.. zdá se to nelogický? vážně? ale však tyhle dvě emoce k sobě mají tak blízko.. ikdyž je každý ten cit úplně o něčem jiném.. protiklad.. opačný pól.. tak proč ta cesta z jednoho citu do druhého je tak krátká a jednoduchá? láska ničí.. ničí všechno kolem sebe.. ničí nejprve toho, který miluje.. a pak i toho, kdo je milován.. ten, který cit dává, a není mu to opláceno, strádá.. dává kusy ze sebe.. daroval svému "protějšku" celé srdce.. vydává ze sebe všechnu lásku.. tak proč mu to není opláceno stejnou mincí?
*****
láska sama nikdy jen tak nezmizí.. ani ta nenaplněná.. ikdyž je z toho jen bolest, smutek.. a následná nenávist, jak sebe samotného, tak milované osoby, nejde se toho zbavit.. nejde to jen tak vyloupnout z vědomí a zahodit.. TO.. už se bojím "to" i nazývat pravým jménem.. to slovo se mi hnusí.. cesta k zamilování, pobláznění a k následné lásce byla tak snadná.. tak neuvěřitelně snadno jsem podlehla slovům, které pro mě znamenaly vesmír.. a stále znamenají.. bojím se pravdy.. bojím se dalšího dne.. jak to půjde všechno dál? kdy mě někdo toho citu konečně zbaví? těch pout, co se mi zarývají do rukou, pálí a nechtějí mě pustit?

*****
připadám si už jako tuplovaný blázen.. každý zamilovaný, je blázen.. ale.. ona to už dávno není jen ta zamilovanost.. dokud to zamilovanost byla, dalo by se toho nějak zbavit.. ale lásky se nezbavím.. té mě musí zbavit někdo jiný.. jsem naivní.. tak moc naivní a za to platím.. tímhle vším, co si prožívám.. každodenní smutek.. snažím se to překonávat, ale stejně mě přes den dožene a já tomu podlehnu.. podlehnu depresi.. slzám.. a nikdo nepřijde, aby mě zahřál, když mi je zima.. nikdo..
*****
jsem sama.. se svou láskou, kterou dávám někomu, kdo o mě nestojí.. nestojí o mě jako o svou lásku.. nechce se se mnou ani sejít.. ikdyž mi tvrdí něco trochu jinýho.. ale já už nevěřím těm slovům.. tomu, že se bojí, že by i on podlehl.. už nemám naději.. dříve byla.. malinkatá jiskřička naděje.. ale je pryč.. i to poslední doutnání se rozplynulo do němého kouře, který po tom ohni zbyl.. ten kouř štípe do očí.. slzy kanou dolů.. ale všem je to jedno.. nikdo to nevidí.. nikdo není, kdo by pomohl..

Tears Don't Fall

12. ledna 2010 v 15:45 | Euphoric-Endeavor |  Hudba
*****

ZLOpózéři

14. prosince 2009 v 16:40 | Euphoric-Endeavor |  Temné existence
achoj..
*****
máme tu další úvahu.. bohužel trošku k pláči a co je ještě více k pláči, je to holá skutečnost.. pózerství se na světě rozmáhá více, než opravdoví vyznavači různých životních stylů.. myslela jsem si, že si tenhle článek ušetřím, ale ne.. mě to jinak uhlodá zevnitř.. nejde to.. prostě ne.. nejde se na to dívat.. nejde to cítit.. je to k zeblití.. :-!! tak jdeme na to.. vím, že když si to přečte nějakej pózér, tak se v tom najde.. ale nevyjádří se.. a ani o to vlastně nestojím, žijte si dál ve vědomí, že někdo jste.. ale nejste NIC.. prázdnej život skrytej za masku určitýho stylu.. snažit se někam zapadnout.. začlenit se do společnosti.. snažit se být někdo, ale pokud to tak necítíte uvnitř sebe, tak je vám to k ničemu.. i kdybyste měli lebku vytetovanou na xichtě, tak emo nebo goth nebudete, pokud se tak necítíte!!
*****
vezmeme to od začátku.. kde takový rozmáhání pózerství vykvetlo do obřích, až mediálních rozměrů? u tak křehkého a citlivého stylu, jako je EMO.. právě tenhle styl se u mladé generace pěstoval, až se z něj stalo něco jiného.. pak slovo EMO znělo jako nadávka, nebo zbraň na zabíjení mladých životů, kteří se utápí v sebepožkozování, protože si nějací jedinci stylu usmysleli, že chtějí víc.. aby víc zapadli, chtěli ten styl rozvíjet.. museli se prostě nějak prosadit.. aby si jich lidé všimli.. přišli na to, že jako EMO jsou citliví.. citliví ano, ale ne přecitlivělí do té míry, že si sahnou na život!! EMO je také o EMOční síle.. ano síle.. u EMO nemáte ukazovat svou slabost, ale sílu!!
*****
ale to ti rádoby ííímou nevěděli a stále neví.. x)) začali si jako "správní EMO" připouštět chyby a nespravedlnosti světa, vštípili si do mysli, že je všichni nenávidí.. pak zapomněli na ty radosti.. zapomněli, že je i to světlo.. pak akorát skončili tak, že si někde v temným rohu pižlali žíly, až je odvezli do blázince, nebo hůř, do márnice.. společnost si pak po takových případech ukázala prstem na všechny, kteří přes černou patku nevidí na cestu.. (mě do toho netahejte, já mám patku černomodrou xDD) neříkám, že všichni, co si pižlají žíly jsou jen pózéři.. hodně lidí má trápení.. a neumí to vyřešit jiným způsobem.. ale tohle je taky o něčem jiným..
*****
EMO je životní styl založen na emocích.. tudíž ten dotyčnej si na nic nehraje, umí se radovat z maličkostí, umí si prosadit svůj názor.. umí plakat, když ho něco trápí.. a umí zkrátka nefalšovaně žít podle toho, jak mu je.. neskrývá svojí bolest za falešný úsměv.. plakat přeci není žádná hanba.. EMO umí milovat.. EMO cítí.. cítí jen vše silněji, než ostatní.. a tím se liší.. vysoká vnímavost a umění porozumět.. o tom to všechno je.. ne o sebepožkozování.. to je jen póza, která ničí krásu všeho, co EMO nabízí.. co v sobě ukrývá.. nebuďte povrchní a probuďte se..
*****
zrovna ti pózéři zabíjí tenhle styl.. ubližují jak sobě, tak i ostatním.. jsou jako v transu.. nikdo je neprobere z jejich myšlenek o zlém světu a o nespravedlnosti.. nikdo je nezbaví toho, co mají v sobě uměle voperováno.. kvůli tomu, aby někam patřili dělají věci, které by nikdy dříve nedělali!! něco vidí u jednoho jedince a hned se mu chtějí vyrovnat.. o čem mluvím? o tomhle..
*****
tohle kurva k EMO nepatří!!!že se někde v pravidlech EMO píše, že se musíš aspoň dvakrát v životě podřezáním pokusit o sebevraždu (jak se mimochodem píše na jednom nejmenovaném blogu), že se musíš oblékat tak, aby ty jizvy byly vidět.. brečet a stěžovat si na tu nespravedlnost a všechno.. milé děti, tudy cesta být pravý EMO nevede.. tudy je cesta jedině do blázince.. to vám garantuju.. EMO se nestanete.. tím se narodíte.. a s tím se nedá nic dělat.. a pokud se chcete zařadit do společnosti tímto způsobem, tak vám přeji brzké procitnutí do reality dřív, než bude pozdě.. sebepoškozování.. jasně, kdo to nezkusil.. ale proGerarda nedělejte z toho životní styl!! akorát ničíte budoucnost jiným.. uff.. na tohle téma by to stačilo.. postoupíme dál..
*****
teď se dáme do povídání přímo o těch zlopózérech.. x)) a kdo to vůbec je? ano správně.. milí rádoby gothici.. byla bych ráda kdyby si méně inteligentní jedinci nepletli gotiku a gothiku.. x)) no.. tohle tady rozebírat nebudu, to by bylo vážně na dlouho.. gothika jako taková byla i dávno v minulosti, ale pro tenhle životní, hudební a umělecký směr nebylo pojmenování.. hodně lidí gothiku jako styl životní vůbec neuznávají a gothiky považují za pouhé pózéry.. jak ale poznají, jestli se jedná doopravdy o toho pózéra, nebo ten člověk má skutečně cítění jako goth? asi nijak.. dá se to zjistit až poté, co toho člověka poznáte důvěrně.. kdy vám otevře své srdce a dovolí, abyste mu nahlédli do duše..
*****
gothic je hlavně duševní záležitost.. stejně jako u emo, tím se narodíte.. jo jasně, každý se vyvíjí jak tělesně, tak i po psychické stránce, ale svůj životní směr máme každý v sobě zakořeněný.. někdo se narodí jako zabedněnec, který nikdy nedá najevo svoje city.. nejde do něj vidět.. skrývá vše uvnitř.. vypadá třeba jako hromotluk, ale při tom je v jádru citlivé stvoření.. ale možná se za to stydí.. ale popírání sebe samotnýho je jen cesta k trápení.. lepší si poplakat než to nechat všechno nabalit a pak najednou.. BUM.. problémy se vyvalí jako lavina a pak může být klidně i pozdě na to, to všechno řešit..
*****
dávat najevo co cítíme není zbabělost.. je to jen jev, který se jmenuje upřímnost.. a té je na tomhle světě pramálo.. najít někoho, kdo s vámi jedná na rovinu a na nic si nehraje, je vážně vzácnost.. doby, kdy jsem se snažila někam zapadnout, dávno pominuly.. bylo to kdysi na základní škole, kterou mám tak trochu dýl za sebou.. až jsem začala chodit na středí, tak jsem se začala konečně poznávat.. poznala jsem kamaráda, který mi pustil poprvé Nightwish.. a nešlo už jít zpět.. už od základní školy poslouchám Tokio Hotel.. miluju je a pořád budu.. hodně mi toho dali a v té hudbě jsem taky našla kus sebe.. začala jsem přemýšlet nad významem těch metafor, až jsem se konečně ponořila do hloubky všeho..
*****
pak jsem si vzpomněla na onen styl EMO, kvůli kterému se mi na té základní škole smáli.. netušila jsem proč.. smáli se mi totiž kvůli všemu.. viděla jsem, že oni se mi smějí a přitom svůj styl nemají.. já ho měla a brala jsem ten styl jako svět, kam můžu před těma narážkama utéct.. a stalo se tak.. bylo mi líp.. o hodně.. deprese ustoupili.. známky se zlepšili.. zjistila jsem, že nejsem zase tak špatná, jak mi oni říkali.. poznala jsem se jaká skutečně jsem.. přestala jsem se dívat jen na svůj vzhled.. měnila jsem se, jako každý, ale co bylo hlavní, změnila jsem svoje vnímání..
*****
na střední jsem konečně poznala kamarádku, která je mi hrozně moc podobná.. ve všem.. Míška moje ♥ zjistila jsem, že si máme co říct.. a už bez sebe nedáme ránu.. začali sme se bavit na téma gothic.. a najednou jsem se v tom našla.. sice jsem cítila, že něco mám i z onoho stylu EMO, ale gothic mi je ještě o nšco blíž.. začala jsem se o to zajímat, až jsem poznala kamaráda, který mi je ze všech nejblíž.. ♥ a.. je jako moje dvojče.. díky němu jsem poznala, kdo jsem.. jsem gothic.. a proč? cítím to.. :) pak jsem chtěla vypadat konečně tak, jak jsem vypadat chtěla.. nosila jsem na ZŠ dlouhý vlasy až pod zadek.. na střední jsem se ostříhala.. a po dalším roce jsem si našla oblibu v černé barvě.. maminka mi to nechtěla dovolit, tak jsem si musela počkat, až vyzkouším i jiný možnosti, co si na tu hlavu můžu nakydat xDD
*****
pak jsem se konečně dohrabala k vesmírný modrý.. vlasy jsem si zase nechala zkrátit.. říkám tomu účesu "na emouška" a jsem takhle spokojená.. nějaký blbci se mě ptají: "ty jsi emo, nebo goth?" no.. asi od každýho trochu.. x)) berou mě za pózéra.. a debilní otázky, jestli se taky řežu, nebo jestli jsem taky někoho obětovala, už přehlížím.. já vím, co jsem.. pózér rozhodně ne :) pózéři rostou jako houby po dešti.. ale proti tomu se nedá nijak bránit.. jediná obrana je protiútok.. ale ne žádný násilí a tak dále.. ale pěstování toho skutečného stylu.. to je jediná obrana.. nenechejte svůj styl, aby jej zničili nějací malí blbečci, kteří se jen nudí..
*****
pozvala bych vás na jistý web.. ale neudělám to.. možná v soukromí.. naprosto unikátní příklad goth pózera.. tak šíííleně dáárk a íívl.. přitom pochybuju, že "to" někdy slyšelo "goth" skupinu.. ehm.. nad tou ubohostí, jsem se musela jen smát.. a když jsem reagovala na článek, plný toho, jak tu osobu všichni nenávidí a jak jí je zle a že svět nenávidí.. dostalo se mi odpovědi, jak o tomhle můžu něco vědět.. bohužel vím.. a takhle se autor toho blogu ukázal, jako pózér.. co to kecám.. KURVA PÓZÉR.. kdo se bude chtít pobavit, tak pošlu link.. chtěla bych se s tímhle podělit.. vážně to zlepšuje náladu, když pozorujete takový výkvět holé demence.. x))
*****
když budete mít blog černočernej a budete ho zasírat krvavýma obrázkama a rádoby goth písničkama, tak goth nebudete.. jen ukážete příklad toho, čemu se mají lidi vyhejbat obloukem.. s pózerstvím se daleko nedojde.. nikdy.. tak buď vám Gerard milostiv..

Smrt z lásky

23. listopadu 2009 v 16:10 | Euphoric-Endeavor |  Smutek
nikdy nevíte, kdy vás to v životě taky jednou potká.. koho ne.. myslím, že je tolik zamilovaných lidí.. ale milují doopravdy? vážně tu neskonalou lásku ke svému protějšku myslí zcela upřímně? jestli to je jen rádoby póza, aby se ten ubohý jedinec vytáhl, že s někým chodí, nebo jen holá pravda.. to se jen tak nepozná..
*****
sama za sebe můžu říct jedno.. miluji.. a moc.. a je mi to jasný - zase špatně, jak to už u mé éry "zamilovanosti" bývá.. ale kdy a jak se vůbec mění zamilovanost, to pouhé divoké poblouznění smyslů, do fáze bezmezné lásky? přijde to časem.. jsou jen dvě možnosti.. zamilovanost zmizí a je to celé pryč, nebo celý tento cit se zocelí, zesílí až na nemožnou a nesnesitelnou míru a ona zamilovanost vzroste v ryzí lásku.. pak se to celé bere vážněji.. kamarádské povídání a pošťuchování se změní na milostné a vášnivé rozhovory plné citu a opatrnosti a čím více roste láska, s ní nabývá i touha na své moci..
*****

tohle téma neberu zrovna z té veselé a krásné stránky.. nebudu tu psát o něčem, co jsem neprožila.. když jsem se jako malá ptala, co je to láska? dostalo se mi odpovědi: "to když se zamiluješ, tak máš krásnej pocit.. pořád na toho dotyčnýho myslíš.. a nic jinýho nejde dělat.. pak ti je krásně, když jsi s ním.." jo.. super dětinská definice lásky.. ale.. mě se zatím podařilo poznat jen tu první část oné definice.. proto se tenhle článek hodí zrovna do téhle rubriky.. nic z toho jiného stejně není.. jenom smutek.. zklamání.. bolest.. a taky samota..
*****
když jsem zamilovaná (včera to byl rok), tak je jasné, že nemám náladu se vázat s někým jiným.. a ono to ani nejde.. kamarádka "dohazovačka" mě seznámila s jedním klukem.. a myslela si, že mě tím zbaví lásky k tomu chlapci, do kterého jsem čím dál větší blázen.. ale ne.. spíše ten cit zesílil.. a ikdyž vím, že s ním nikdy v životě nebudu a možná ho ani neuvidím na vlastní oči, tak se toho nejde zbavit.. je to pořád silnější a je to jako nezkrotnej živel, kterej nabývá na svojí síle.. a nedovoluje mi se volně nadechnout..
*****

někdy mívám pod náporem zoufalství hrozný myšlenky.. myšlenky na ukončení života.. tím by se sice všechno vyřešilo.. ale.. stálo by to za to? ono by to vlastně pak bylo jedno.. a není na tom nic těžkýho.. nasypat do sebe prášky co beru na depresi a spát.. ani bych to nepocítila a byl by konec.. ale proč bych neměla zkusit bojovat? ikdyž jsem z toho už unavená.. totálně bez síly.. pořád se najde malinká jiskřička, která mě donutí vstát ze země a jít.. jít dál po té cestě.. sice je strmá a kamenitá, ale jde to.. jak říká moje babička: jde to ale dře to.. a když to dře doopravdy hodně, spadnu.. a je pořád těžší a těžší se zvednout a znovu jít..
*****
sama sobě se divím, že jsem vydržela skoro tři roky žít v absolutní beznaději.. jo.. málem jsem umřela, ale to je vedlejší.. nechci si furt jenom ztěžovat.. ale.. nějak jsem to zvládla.. sice sama bych to nezvládla, ale s pomocí psychiatra a endokrinologa ano.. už jsem psala článek o mentální anorexii.. prolíná se to.. všechno se vším.. začalo to tím obyčejným smutkem.. nastala maniodeprese.. BL syndrom a ona mentální anorexie.. všechno psychický poruchy, které mi ruku v ruce zničili život..
*****
jo.. už vidím, jak si někdo říká "pojebanej emák.. v 18ti zkurvenej život.." ehm.. přijde mi to tak.. a myslím, že to tak je i ve skutečnosti.. že to není jen můj pocit.. to by k vysvětlení stačilo.. trápit se dá kvůli čemukoliv.. ale co se týče lásky, tak to se jednou potrápí každý.. a kdo to ještě nepoznal, tak to každýmu přeju.. pak si třeba začnete vážit svých blízkých, že jsou u vás když potřebujete.. ikdyž mám rodiče.. tak mi nikdo nerozumí.. přijde mi, že se mnou jednají jako se cvokem.. a tomuhle mýmu trápení říkají: "kravina.. zbytečná volovina.." když se chci svěřit, tak mi řeknou: "raději se starej o to, abys měla práci a nemysli furt na píčoviny.." to pak hrozně podpoří víte.. x((
*****
v tomhle pomůže jedině vzájemná důvěra.. a od důvěry se očekává hlavně to, že když mám trápení, tak se tomu dotyčnýmu můžu vyzpovídat a on mě rád vyslechne.. a pak mi třeba dá i nějakou radu nebo mě nějakým způsobem utěší.. ale ne.. tohle je prostě v mojí rodině neznámá věc.. myslí si, že to snad dělám, že mě to baví nebo co.. jednou jsem zrovna tohle řekla, myšleno v ironii a odpověď byla: "no mě přijde, že tě to baví.." tak to už je milí rodičové vrchol.. absolutní vrchol všeho.. nebylo by na škodu být trochu tolerantní..
*****
nejhorší na tomhle je, že se pak akorát cítím hrozně sama.. pak se diví, že se s nima nechci nijak bavit a ani se jim svěřovat.. ale mě to přijde jasný jak facka.. asi přes tu černotu do mojí duše nevidí.. a už o to ani nestojím.. když oni nestojí o moje pocity, tak se s nima o nich ani bavit nehodlám.. nějak to zvládnu.. sice nevím jak dlouho to vydržím.. ale snažím se.. ikdyž nevidím naději na to, že bych se mojí lásky někdy dotkla, užívám si toho, že si s ním aspoň můžu psát.. tak končím.. papa.. ♥

Proč se to vůbec děje??

19. listopadu 2009 v 16:00 | Euphoric-Endeavor |  Smutek
achoj..
*****
další úvaha je podle rubriky na téma smutek.. budu se snažit opět to pojmout z mýho pohledu, jako všechny úvahy.. doufám, že to bude ke čtení.. x))
*****
kde se vůbec bere smutek?? jak vznikne?? dost často se mi stává, že mě přepadne nesnesitelný nával smutku.. ale důvod mi nějak uniká.. říkám si, že se těch špatných věcí nastřádá moc a netuším, jak z toho ven.. obyčejná deprese, řekne se.. ale.. někdy je to něco víc.. něco, co vás ničí zevnitř, něco, co vám bere úsměv z tváře.. důvody smutku jsou různé.. například, že si někdo ustanoví nějaký cíl, a pak se jeho sen hroutí, když zjistí, že na to nestačí.. přepadne jej ten hrozný pocit.. pocit úzkosti, méněcennosti.. nu.. znám tohle moc dobře.. stalo se mi to.. a pořád stává..
*****
ale je zvláštní, jak na některých není jejich smutek vůbec vidět.. to jsou ti jedinci s tvrdou slupkou, snaží se působit vyrovnaně za každou cenu, myslíte si, že je nic nedokáže rozhodit, že jsou totálně duševně vyrovnaní a silní.. dokonce působí jako bez citu.. někteří takoví vážně jsou.. a není jich zrovna málo.. ale tihle citově založení lidé jen nechtějí světu ukázat svoje trápení.. umí to dobře skrývat a prostě se přetvařují.. nechtějí být litováni, nechtějí soucit.. u těhle lidí ale za čas vypukne skoro šílenství.. všechen ten potlačovaný smutek se vyvalí na povrch.. pak je to v nesnesitelné míře.. pořád si říkám, že je lepší se vybrečet a ulevit si nadáváním a tak dále, než to v sobě hromadit a pak se z toho skoro zbláznit..
*****
já.. neumím se přetvařovat, asi je na mě až moc vidět, že nejsem vyrovnaná.. ale já se měnit nehodlám.. co mi je po tom, co si myslí ostatní.. co mi je po tom, že mě mají za magora.. to je jenom jejich velkej problém.. nebudu řešit jejich bezohlednost.. ikdyž.. taky toho mám někdy dost.. uff.. ale zpátky k tématu..
*****
kdyby se dal smutek nakreslit, jak by asi vypadal?? jako prázdná stránka v knize? jako noc na hřbitově?? každý má tu svou představu a není lehký jí popsat.. třeba mi smutek připadá takhle:
*****
někdo jej vidí třeba jako dohořívající svíčku.. nebo zapadající slunce.. je to jen otázka chrakterů každýho z nás.. ale není to jen o nějakým hmotným zobrazení tohohle pocitu.. smutek je těžší ovládat.. někteří se smutku vyhýbají.. někteří jej vyhledávají.. jsou i ti, kteří smutek potřebují k životu jako vzduch a vodu.. jistý syndrom, má smutek jako pohonnou látku.. maniodeprese.. z totální radosti najednou spadnete na dno.. přepadne vás smutek, který vás skličuje kolem dokola svojí silou a vy nemůžete dýchat.. je vám zle, ale na druhou stranu to potřebujete.. pak přijde úleva.. viz. tenhle článek..
*****
smutek je nedílná součást života.. a setkáváme se s ním, abychom si mohli užít ty chvíle radosti.. nejhorší, co muže být je, když si někdo ze zoufalství vytváří svojí falešnou iluzi štěstí.. snaží si sám sobe nalhávat, že jej něco těší, ikdyž to není vůbec pravda.. na někom to není vůbec poznat a o jeho trápení nikdo neví, ale někdo není stavěn na to, lhát o svých pocitech.. a co víc, je to u něj zcela nemožný.. když toho dotyčnýho znáte a sdílíte s ním jeho radosti i starosti, pak všechno vypluje na povrch.. jestliže má hromadu problémů a za sebou nepříliš šťastných událostí, šťastný bývá málokdy..
*****
*****
možná horší, než samotné události jsou myšlenky, které se zaryjí hluboko do duše jako jizvy a ty se při každém připomenutí znovu a znovu rozbolí.. není na to žádný lék.. jen čas.. a i čas někdy na různé věci nestačí.. hojení těch jizev může trvat rok, dva, někdy deset let.. a někdy to bohužel trvá celý život.. ta událost se pořád vrací.. v podobě vzpomínek, snů a někdy v podobě vtíravých představ, kdy nechcete na tu věc myslet, ale pořád se vám dere do vědomí.. někdy ani vypovídání nepomůže.. když si někdo přeje, aby se vrátil čas a bylo všechno jinak, je veškerá pomoc ztráta času..
*****
když svým blízkým s jejich smutkem chcete pomoct, nejdříve jej opatrným způsobem nechte vyzpovídat se.. když o tom nebude chtít mluvit, tak jej do toho hlavně nenuťte, abyste jej ještě více nenervovali.. musí o tom chtít mluvit sám, jinak je to spíše ještě horší.. když budete o jeho problému vědět vše, tak to můžete začít řešit.. hlavně nezkoušejte nějaké zaručené typy, jako: "hlavu vzhůru" "dej s tim depkařením pokoj" no.. jen příklad.. to je jen zlomek z toho, co pořád poslouchám.. no jasný.. je to lehčí, než někoho vyslechnout..
*****
ale pokud vám na někom doopravdy záleží, tak byste i přes riziko odmítnutí, měli pomoc nabídnout.. nejde všechno najednou.. nevyřeší se nic ze dne na den.. chce to čas a trpělivost.. a lék na všechno je láska.. ať je jakákoliv.. dejte vašem blízkým najevo, že vám na nich záleží.. nenechte je v pocitu, že jsou sami a nikdo je nemá rád.. samota nepomáhá nikomu.. a nebojte se mu to dát najevo vřelým objetím.. to zahřeje stejně, jako vřelá slůvka.. :)
*****
tak.. asi už budu končit.. nedává to smysl, ale to je jedno.. snad si z toho něco vezmete.. a já mizím.. papa a Gerard s vámi.. ♥

Kam dál

I ♥hon