Vítám vás na svým blogu.. NAROVINU: nestojím o REKLAMKY , žádný ty ŘETĚZOVÝ PTÁKOVINY a už vůbec ne o kázání LŮŽOVÝCH BÁRBÍNEK A SLIZKÝCH KENŮ!!! :-! jestli se hlásíte k něčemu takovýmu, stiskněte ČERVENÝ KŘÍŽEK V PRAVÝM HORNÍM ROHU!!! pokud tohle někdo poruší, tak jen jedno: GERARD VŠEMOHOUCÍ VÁS POTRESTÁ!!!

Listopad 2009

Smrt z lásky

23. listopadu 2009 v 16:10 | Euphoric-Endeavor |  Smutek
nikdy nevíte, kdy vás to v životě taky jednou potká.. koho ne.. myslím, že je tolik zamilovaných lidí.. ale milují doopravdy? vážně tu neskonalou lásku ke svému protějšku myslí zcela upřímně? jestli to je jen rádoby póza, aby se ten ubohý jedinec vytáhl, že s někým chodí, nebo jen holá pravda.. to se jen tak nepozná..
*****
sama za sebe můžu říct jedno.. miluji.. a moc.. a je mi to jasný - zase špatně, jak to už u mé éry "zamilovanosti" bývá.. ale kdy a jak se vůbec mění zamilovanost, to pouhé divoké poblouznění smyslů, do fáze bezmezné lásky? přijde to časem.. jsou jen dvě možnosti.. zamilovanost zmizí a je to celé pryč, nebo celý tento cit se zocelí, zesílí až na nemožnou a nesnesitelnou míru a ona zamilovanost vzroste v ryzí lásku.. pak se to celé bere vážněji.. kamarádské povídání a pošťuchování se změní na milostné a vášnivé rozhovory plné citu a opatrnosti a čím více roste láska, s ní nabývá i touha na své moci..
*****

tohle téma neberu zrovna z té veselé a krásné stránky.. nebudu tu psát o něčem, co jsem neprožila.. když jsem se jako malá ptala, co je to láska? dostalo se mi odpovědi: "to když se zamiluješ, tak máš krásnej pocit.. pořád na toho dotyčnýho myslíš.. a nic jinýho nejde dělat.. pak ti je krásně, když jsi s ním.." jo.. super dětinská definice lásky.. ale.. mě se zatím podařilo poznat jen tu první část oné definice.. proto se tenhle článek hodí zrovna do téhle rubriky.. nic z toho jiného stejně není.. jenom smutek.. zklamání.. bolest.. a taky samota..
*****
když jsem zamilovaná (včera to byl rok), tak je jasné, že nemám náladu se vázat s někým jiným.. a ono to ani nejde.. kamarádka "dohazovačka" mě seznámila s jedním klukem.. a myslela si, že mě tím zbaví lásky k tomu chlapci, do kterého jsem čím dál větší blázen.. ale ne.. spíše ten cit zesílil.. a ikdyž vím, že s ním nikdy v životě nebudu a možná ho ani neuvidím na vlastní oči, tak se toho nejde zbavit.. je to pořád silnější a je to jako nezkrotnej živel, kterej nabývá na svojí síle.. a nedovoluje mi se volně nadechnout..
*****

někdy mívám pod náporem zoufalství hrozný myšlenky.. myšlenky na ukončení života.. tím by se sice všechno vyřešilo.. ale.. stálo by to za to? ono by to vlastně pak bylo jedno.. a není na tom nic těžkýho.. nasypat do sebe prášky co beru na depresi a spát.. ani bych to nepocítila a byl by konec.. ale proč bych neměla zkusit bojovat? ikdyž jsem z toho už unavená.. totálně bez síly.. pořád se najde malinká jiskřička, která mě donutí vstát ze země a jít.. jít dál po té cestě.. sice je strmá a kamenitá, ale jde to.. jak říká moje babička: jde to ale dře to.. a když to dře doopravdy hodně, spadnu.. a je pořád těžší a těžší se zvednout a znovu jít..
*****
sama sobě se divím, že jsem vydržela skoro tři roky žít v absolutní beznaději.. jo.. málem jsem umřela, ale to je vedlejší.. nechci si furt jenom ztěžovat.. ale.. nějak jsem to zvládla.. sice sama bych to nezvládla, ale s pomocí psychiatra a endokrinologa ano.. už jsem psala článek o mentální anorexii.. prolíná se to.. všechno se vším.. začalo to tím obyčejným smutkem.. nastala maniodeprese.. BL syndrom a ona mentální anorexie.. všechno psychický poruchy, které mi ruku v ruce zničili život..
*****
jo.. už vidím, jak si někdo říká "pojebanej emák.. v 18ti zkurvenej život.." ehm.. přijde mi to tak.. a myslím, že to tak je i ve skutečnosti.. že to není jen můj pocit.. to by k vysvětlení stačilo.. trápit se dá kvůli čemukoliv.. ale co se týče lásky, tak to se jednou potrápí každý.. a kdo to ještě nepoznal, tak to každýmu přeju.. pak si třeba začnete vážit svých blízkých, že jsou u vás když potřebujete.. ikdyž mám rodiče.. tak mi nikdo nerozumí.. přijde mi, že se mnou jednají jako se cvokem.. a tomuhle mýmu trápení říkají: "kravina.. zbytečná volovina.." když se chci svěřit, tak mi řeknou: "raději se starej o to, abys měla práci a nemysli furt na píčoviny.." to pak hrozně podpoří víte.. x((
*****
v tomhle pomůže jedině vzájemná důvěra.. a od důvěry se očekává hlavně to, že když mám trápení, tak se tomu dotyčnýmu můžu vyzpovídat a on mě rád vyslechne.. a pak mi třeba dá i nějakou radu nebo mě nějakým způsobem utěší.. ale ne.. tohle je prostě v mojí rodině neznámá věc.. myslí si, že to snad dělám, že mě to baví nebo co.. jednou jsem zrovna tohle řekla, myšleno v ironii a odpověď byla: "no mě přijde, že tě to baví.." tak to už je milí rodičové vrchol.. absolutní vrchol všeho.. nebylo by na škodu být trochu tolerantní..
*****
nejhorší na tomhle je, že se pak akorát cítím hrozně sama.. pak se diví, že se s nima nechci nijak bavit a ani se jim svěřovat.. ale mě to přijde jasný jak facka.. asi přes tu černotu do mojí duše nevidí.. a už o to ani nestojím.. když oni nestojí o moje pocity, tak se s nima o nich ani bavit nehodlám.. nějak to zvládnu.. sice nevím jak dlouho to vydržím.. ale snažím se.. ikdyž nevidím naději na to, že bych se mojí lásky někdy dotkla, užívám si toho, že si s ním aspoň můžu psát.. tak končím.. papa.. ♥

Proč se to vůbec děje??

19. listopadu 2009 v 16:00 | Euphoric-Endeavor |  Smutek
achoj..
*****
další úvaha je podle rubriky na téma smutek.. budu se snažit opět to pojmout z mýho pohledu, jako všechny úvahy.. doufám, že to bude ke čtení.. x))
*****
kde se vůbec bere smutek?? jak vznikne?? dost často se mi stává, že mě přepadne nesnesitelný nával smutku.. ale důvod mi nějak uniká.. říkám si, že se těch špatných věcí nastřádá moc a netuším, jak z toho ven.. obyčejná deprese, řekne se.. ale.. někdy je to něco víc.. něco, co vás ničí zevnitř, něco, co vám bere úsměv z tváře.. důvody smutku jsou různé.. například, že si někdo ustanoví nějaký cíl, a pak se jeho sen hroutí, když zjistí, že na to nestačí.. přepadne jej ten hrozný pocit.. pocit úzkosti, méněcennosti.. nu.. znám tohle moc dobře.. stalo se mi to.. a pořád stává..
*****
ale je zvláštní, jak na některých není jejich smutek vůbec vidět.. to jsou ti jedinci s tvrdou slupkou, snaží se působit vyrovnaně za každou cenu, myslíte si, že je nic nedokáže rozhodit, že jsou totálně duševně vyrovnaní a silní.. dokonce působí jako bez citu.. někteří takoví vážně jsou.. a není jich zrovna málo.. ale tihle citově založení lidé jen nechtějí světu ukázat svoje trápení.. umí to dobře skrývat a prostě se přetvařují.. nechtějí být litováni, nechtějí soucit.. u těhle lidí ale za čas vypukne skoro šílenství.. všechen ten potlačovaný smutek se vyvalí na povrch.. pak je to v nesnesitelné míře.. pořád si říkám, že je lepší se vybrečet a ulevit si nadáváním a tak dále, než to v sobě hromadit a pak se z toho skoro zbláznit..
*****
já.. neumím se přetvařovat, asi je na mě až moc vidět, že nejsem vyrovnaná.. ale já se měnit nehodlám.. co mi je po tom, co si myslí ostatní.. co mi je po tom, že mě mají za magora.. to je jenom jejich velkej problém.. nebudu řešit jejich bezohlednost.. ikdyž.. taky toho mám někdy dost.. uff.. ale zpátky k tématu..
*****
kdyby se dal smutek nakreslit, jak by asi vypadal?? jako prázdná stránka v knize? jako noc na hřbitově?? každý má tu svou představu a není lehký jí popsat.. třeba mi smutek připadá takhle:
*****
někdo jej vidí třeba jako dohořívající svíčku.. nebo zapadající slunce.. je to jen otázka chrakterů každýho z nás.. ale není to jen o nějakým hmotným zobrazení tohohle pocitu.. smutek je těžší ovládat.. někteří se smutku vyhýbají.. někteří jej vyhledávají.. jsou i ti, kteří smutek potřebují k životu jako vzduch a vodu.. jistý syndrom, má smutek jako pohonnou látku.. maniodeprese.. z totální radosti najednou spadnete na dno.. přepadne vás smutek, který vás skličuje kolem dokola svojí silou a vy nemůžete dýchat.. je vám zle, ale na druhou stranu to potřebujete.. pak přijde úleva.. viz. tenhle článek..
*****
smutek je nedílná součást života.. a setkáváme se s ním, abychom si mohli užít ty chvíle radosti.. nejhorší, co muže být je, když si někdo ze zoufalství vytváří svojí falešnou iluzi štěstí.. snaží si sám sobe nalhávat, že jej něco těší, ikdyž to není vůbec pravda.. na někom to není vůbec poznat a o jeho trápení nikdo neví, ale někdo není stavěn na to, lhát o svých pocitech.. a co víc, je to u něj zcela nemožný.. když toho dotyčnýho znáte a sdílíte s ním jeho radosti i starosti, pak všechno vypluje na povrch.. jestliže má hromadu problémů a za sebou nepříliš šťastných událostí, šťastný bývá málokdy..
*****
*****
možná horší, než samotné události jsou myšlenky, které se zaryjí hluboko do duše jako jizvy a ty se při každém připomenutí znovu a znovu rozbolí.. není na to žádný lék.. jen čas.. a i čas někdy na různé věci nestačí.. hojení těch jizev může trvat rok, dva, někdy deset let.. a někdy to bohužel trvá celý život.. ta událost se pořád vrací.. v podobě vzpomínek, snů a někdy v podobě vtíravých představ, kdy nechcete na tu věc myslet, ale pořád se vám dere do vědomí.. někdy ani vypovídání nepomůže.. když si někdo přeje, aby se vrátil čas a bylo všechno jinak, je veškerá pomoc ztráta času..
*****
když svým blízkým s jejich smutkem chcete pomoct, nejdříve jej opatrným způsobem nechte vyzpovídat se.. když o tom nebude chtít mluvit, tak jej do toho hlavně nenuťte, abyste jej ještě více nenervovali.. musí o tom chtít mluvit sám, jinak je to spíše ještě horší.. když budete o jeho problému vědět vše, tak to můžete začít řešit.. hlavně nezkoušejte nějaké zaručené typy, jako: "hlavu vzhůru" "dej s tim depkařením pokoj" no.. jen příklad.. to je jen zlomek z toho, co pořád poslouchám.. no jasný.. je to lehčí, než někoho vyslechnout..
*****
ale pokud vám na někom doopravdy záleží, tak byste i přes riziko odmítnutí, měli pomoc nabídnout.. nejde všechno najednou.. nevyřeší se nic ze dne na den.. chce to čas a trpělivost.. a lék na všechno je láska.. ať je jakákoliv.. dejte vašem blízkým najevo, že vám na nich záleží.. nenechte je v pocitu, že jsou sami a nikdo je nemá rád.. samota nepomáhá nikomu.. a nebojte se mu to dát najevo vřelým objetím.. to zahřeje stejně, jako vřelá slůvka.. :)
*****
tak.. asi už budu končit.. nedává to smysl, ale to je jedno.. snad si z toho něco vezmete.. a já mizím.. papa a Gerard s vámi.. ♥

Goths

17. listopadu 2009 v 15:00 | Euphoric-Endeavor |  Temné existence

achoj..
*****
tohle téma mě napadlo asi tak před chvílí.. nevím, proč jsem o tom ještě nenapsala.. nebo možná jo, ale jen heslem jsem se zmínila ve článku, co byl o něčem jiným.. x)) když vidím nějaký fanatický weby, zvedá se mi kufr a zkrátka je mi z toho na nic.. nechápu pár věcí (hooodně věcí nechápu) a ani chápat nechci.. goths přeci nemají žádný pravidla.. a že se o tenhle životní styl společnost pořád pře, není pochyb..
*****
veřejnost si myslí, že goths jsou jen tlupa zfanatizovaných magorů, kteří pěstují kult rituálních sebevražd a zatahují do toho i nevinné děti a puberťáky, kteří mermomocí chtějí někam patřit.. tací ale bohužel existují.. jsou to ale jen ubozí pózéři, kteří se tenhle životní styl snaží ovládnout.. melou cosi o pravidlech, hrají si na hrdiny, když zírají na krvavý obrázky a poslouchají pouze hudbu, která je mediálně označena za gothickej metal a rock.. jejich hlavním koníčkem je utápění se v depresích a nenávidění světa.. když to vidím, netuším, jestli se mám smát, nebo brečet nad tou demencí těch jedinců, kteří se přetvařují jen proto, aby někam patřili.. tohle nenávidím.. podle téhle demence to vyznívá, jako by byli goths jenom satanisti, psychopati posedlí ďáblem, jejich vzor je peklo a mají oblibu v pižlání žil (ten obrázek nahoře se mi líbí, protože se mi líbí, ne kvůli té žiletce x))) a obětovávání.. x)) ach.. nakopala bych to.. a rozhodně by to bolelo.. x))
*****
*****
já osobně.. poslouchám goth metal a rock.. a proč.. protože se mi to opět líbí.. poslouchám i Tokio Hotel, My Chemical Romance, SlipKnoT.. dokonce i Trance, techno a hip hop.. a proč to poslouchám, když to nemá s goth hudbou nic společnýho? protože se mi to taky líbí.. a protože to jednoduše poslouchat chci.. další věc je to, jak se oblékám.. nikdy bych na sebe nevzala korzet.. proč, když goth móda tohle podporuje? protože se mi to nelíbí a ani by to na mým hubeným těle nevypadalo hezky.. a taky chci volně dýchat.. klučičí mikiny forever.. x))
*****
proč jsem se obarvila na černo? protože černou barvu miluju ze všeho nejvíc.. nemám moc černýho oblečení, tak se alespoň líčím černýma a červenýma stínama a černou tužkou.. moje nehty jsou taky tak nenápadně černý xDD moje šílenství do černý trvá od základky.. ale mí drazí rodičové mi nechtěli povolit, abych se obarvila na černo, protože se svym bílym xichtem bych vypadala ještě víc jako smrt.. od patnácti mi ale nemohli rozkazovat.. než jsem se k tomu ale dohrabala, trvalo to ještě nějakej měsíc.. měla jsem lůůůžovej melír.. x)) to mi ještě lůžová nepřipadala tak moc odporná xDD ale co.. každej se měníme, ne? ;)
*****
poté, co se mi do spárů dostal internet, jsem se začala zajímat o obrázky různých témat.. a goth obrázky mě zaujaly nejvíce.. né proto, že jsou goth, ale protože se mi líbili a stále líbí.. tak mystický, někdy hrůzu nahánějící, ale přeci mají v sobě nádech jemnýho kouzla.. :) pořád tu omílám dokola jednu věc, že dělám a zajímám se jen o to, co se mi líbí.. o tom to celý je.. neřídím se žádnými pravidly, který např. říkají, že goth chodí jen v černý.. poslouchají rádoby goth skupiny.. a tak dále.. mohla bych pokračovat do nekonečna..
*****
tak.. vysvětlili sme si, kdo goth tak nějak nejsou.. x)) a spíše bych se měla zaměřit na opravdové vyznavače tohoto životního stylu nehledě na ty paka, co gothic jako životní styl nepovažují, spíše jen za slohový styl :D to je prosím pěkně gotika.. x)) gotické stavby, gotický styl.. to nevím, co s tím má společnýho třeba moje oblíbená skupina Sirenia x)) tenhle životní styl mají lidé, kteří se dokáží doopravdy hluboce zamyslet nad nějakým problémem.. a mají to umění najít podstatnou krásu věci, kterou na první pohled není vidět..
*****
dívat se srdcem je umění jako žádný jiný.. vyjádřit svůj pocit, přenést ho do podoby obrazu nebo písně je přeci mnohem krásnější forma, než si někde dřepnout do rohu a brečet nad svým neštěstím.. i ze zdánlivě ošklivé věci se dá vyčeřit něco krásného.. :) jen se musí nastavit pohled na jinou frekvenci.. přeladit na vnímání z nitra vaší duše.. naučit se naslouchat druhým.. :) ***** miluju tu písničku ♥
*****
jak takhle slýchám narážky na mou osobu, že vypadám jak emo a že mám raději chcípnout a tak dále, jen si pomyslím, jaký oni mají život.. jestli pořád hledají sami sebe, nebo se už do konce svýho života uvrtali do té partičky nicneříkajících feťáků, co si umí jenom ubalit dobrý brko a všechny svoje úspory prohulit a prochlastat.. co má tohle za význam? mě říkají, že neumím žít.. oni mi tvrdí, že se jen baví a svýho života si užívají.. ale že já ten svůj akorát tak promarním.. vážně? to spíš oni promarní svůj život.. sice já z toho mého života nějak nic nemám, ale přeci není všem dnům konec.. ;)
*****
když jsem asi před rokem hodně přemýšlela, kam patřím, na co se hodím, ke komu se přidat, abych nebyla sama, s kým bych si konečně rozuměla, tak jsem se cítila tak prázdná.. potom jsem poznala jednoho moc dobrýho kamaráda.. nejlepšího, jakýho jsem kdy poznala.. a ten mi otevřel oči.. naučil mě vnímat a ani jsem si to nějak neuvědomila.. asi proto jsem do něj takovej blázen :) *****
pokud hledáte sami sebe, neohlížejte se na ostatní a nehledejte, komu byste se vyrovnali.. zavřete oči a ponořte se do svých snů a myšlenek.. jenom tak poznáte, čím ve skutečnosti jste.. :)
*****
tak já už končím.. mějte se, zlatíčka.. ♥

Mentální anorexie

16. listopadu 2009 v 16:20 | Euphoric-Endeavor |  Psychika
Danielle-1.jpg crying angel image by suleskev

achoj..
*****
tenhle článek chci napsat, protože je to vlastně nemoc, psychická porucha, se kterou se potýkám už nějaký ten pátek.. cca od dubna 2008.. tedy od té doby se léčím.. začalo mi to nějak v době, kdy jsem si založila tenhle blog.. takže od konce března 08.. najednou jsem začala mít hrozný psychický stavy, kdy jsem si chtěla vzít život, měla jsem deprese a nedalo se jich zbavit.. a vím, že tohle nebyla "depka" ale skutečná deprese, což je závažná psychická porucha, která může trvat i celý život..
*****
byla mi doporučena návštěva psychologa.. když jsem byla menší, tak týdenní setkávání s jistou paní psychoterapeutkou v Praze, byly příjemný.. nejdřív se mi tam vůbec nechtělo, protože ta ordinace je, nebo byla umístěna ve škole pro mentálně postižený děti.. když jsem to viděla, nechtělo se mi tam, protože jsem si myslela, že mě považují taky za mentála.. ale pak když jsem poznala paní doktorku a se vším mě seznámila, přišla úleva.. obrovská úleva a potom jsem se na každou další návštěvu hrozně těšila.. povídala si se mnou, dostávala jsem různé dotazníky a obrázky.. zkrátka, jako u dobrého psychologa.. bylo mi líp.. o hodně líp.. a z ordinace jsem vycházela s úsměvem a s pocitem lítání..
*****
potom se jednoho dne ordinace zrušila, nebo přesunula někam daleko a návštěvy ustaly.. zase se to zaběhávalo do starých kolejích.. a šikana spolužáků na ZŠ mi k dobré náladě doopravdy nepřidávala.. prý se u mě vyskytoval (a stéle vyskytuje) Border-Line, neboli BL syndrom.. je to stav, kdy se prudce mění nálady.. jinak řečeno maniodeprese.. rychlé a náhlé střídání mánie-radosti a hluboké deprese.. z pocitu lítání přijde najednou pád na samotný dno.. vyskytovalo se to u mě v minulosti.. ale před pár lety se to zase vrátilo.. ve větší síle.. navštěvuji psychiatra, který mi předepisuje léky.. proč to píšu.. za prvé jsem upřímná a za druhé se chci dostat na téma mentální anorexie.. musím to všechno říct od začátku, jak jsem se k tomu vůbec dostala, aby ste v tom neměli bordel.. x))
*****
léků jsem vystřídala hodně.. všelijaký nejmenovaný oblbováky, antidepresiva a antipsychotika.. a po jednom léku jsem najednou přibrala.. v té době jsem měla na kahánku, vážila jsem 41 kilo se závažím v kapse a hrozili mi, že mě zavřou do blázince.. takový Dobřany nejsou od mýho bydliště zas tak daleko.. ale potom si řekli, že mi pohrozí jinak.. začala jsem navštěvovat endokrynologické oddělení.. když mi paní doktorka, která má stejné iniciály jako já (JK), diagnostikovala mentální anorexii, zhroutila jsme se.. paní doktorka na mě byla přísná, vyhrožovala mi Motolskou nemocnicí a zvyšovala na mě hlas.. zvyšování hlasu je moje slabá stránka.. pokud chcete vidět, jak přichází můj hysterický záchvat, zvyšte na mě hlas.. x))
*****
když viděla, jak se klepu zimou a nervama, který jsem sbírala po zemi, zmírnila hlas a pravila: "já tě prostě nemůžu nechat umřít.." pak mi řekla, abych se oblíkla, nebo že se ještě sesypu.. když sme (já, mamka a babi) vyšly z nemocnice, opřela jsem se o zeď, sesunula k zemi, a začala jsem nekontrolovaně brečet.. nešlo to zastavit.. já a mentální anorexie.. myslela jsem si taky, že je to ono vidění sebe v zrcadle, kde mám 150 kilo.. a věděla jsem, že já si tlustá nepřipadám a nevidím se v zrcadle jako bečka.. nevěděla jsem, co s tím.. hned další týden v pondělí jsem šla k moc hodný paní doktorce na Stříbrské psychiatrii.. bývá tam hrozně moc lidí, tak jsem tam čekala věčnost.. když jsem vešla do ordinace, netušila jsem, že je to jenom příjemný posezení se starší babičkou, která se na mě usmívá a ptá se mě, jestli mám doma nějaký zvířátko, co dělám za školu a co mě baví..
*****
rozkecala jsem se o mojí milovaný skupině Tokio Hotel, vyprávěla jsem jí o koncertě v Sazka aréně a bylo mi tak moc krásně.. byla jsem tam asi dvacet minut a potom mi paní doktorka dala recept na léky.. babi musela jít se mnou, stála mi za zády, ale to jsem se nerozkecala.. tak musela jít ven.. (moje babi by mě nejraději měla pořád jako pětiletou holčičku) ale je pravda, že jsem se tam poprví sama tak nějak bála.. bojím se všeho nového, tak to není i mě nic divnýho.. vyšla jsem z ordinace, vyzvedla jsem léky a stále jsem se debilně usmívala.. "takhle se mi už dlouho neulevilo.."
*****
čas plynul a návštěvy u endykrynoložky J.K. se stávali běžnou součástí mýho života.. když jsem z psychiatrie přišla s novými léky, měla jsem radost.. spalo se mi po nich dobře, nebyla jsem nervózní, měla jsem vetší chuť do života a kila šly nahoru.. když mi je paní psychiatrička psala na recept, říkala mi: "budete se po nich cítit ospalá, a tak celkově ty léky tlumí.. ale má to jeden nežádoucí účinek: hodně se po nich přibírá.." jenom jsem vykulila oči: "nežádoucí? to je spíš doplňující účinek!!" :)) paní doktorka se smála a změřila si mě pohledem.. "no u vás to je pravda.." doslova jsem doskákala do lékárny a bylo mi zase tak hezky.. když jsem ty léky brala, spinkala jsem už v devět večer.. nevěřila jsem, že s mými 42 kily přiberu..
*****
za týden jsem měla už 45.. a do příští návštěvy u paní J.K. jsem měla 47 kilo, jako jsem měla u první návštěvy.. měla ze mě radost.. já se po delší době zase začínala mít trochu ráda.. znovu jsem získala chuť do života, ikdyž jsem pod vlivem těch léků usínala na praxi a málem jsem spadla do vyšlehaných bílků připravených na laskonky.. x)) po další návštěvě u paní J.K. jsem dostala pochvalu.. moje váha se vyšplhala téměř na 49 kilo.. měla jsem takovou radost, že jsem paní doktorce poslala jednu mojí povídku.. Honey.. nevím, proč jsem jí tak pojmenovala.. ale tahle povídka mi je nejblíže.. ikdyž nemá šťastný konec.. paní doktorce jsem ju poslala mailem.. odepsala mi, že to mám krásně slohově provedený, ale že téma se jí moc nezamlouvá :) ale i tak jsem měla radost.. byla upozorněna, že píši incestní slash.. vlastně Twincest.. x))
*****
takhle se to táhlo rok.. až mi začalo být z dlouhodobého braní těch léků zle.. žádný antidepresivum se nesmí brát dlouhodobě.. nedělalo mi to dobře na srdíčko.. tak jsem je vysadila a paní psychiatrička mi je vyměnila za antipsychotikum.. po prvním užití na mě přišly kurvaživý halucinace a slyšiny.. ale bylo to potom v pohodě.. nedavno jsem se vrátila k předešlým lékům, protože jsem opět zhubla skoro na 44 kilo.. a právě vážím 45,5.. zase to leze pomalinku nahoru.. ikdyž ta váha je úděsná vzhledem k mé výšce 171 centimetrů.. ale všechno nejde hned.. papám prášky, papám hamání a bude to lepší.. musím v to věřit.. víra je to hlavní, co mě žene dál a abych nic nevzdávala předem.. :)
*****
a nejvíc vděčím mýmu kamarádovi, který mi je velice blízko.. :) ikdyž bydlí ode mě daleko.. víc jak 600 kilometrů.. tak mi je blízko.. je se mnou na každým kroku a to mi dává sílu.. nosím si tě v srdíčku pořád s sebou ♥ ty víš, jak moc pro mě znamenáš zlatíčko =o**
*****
asi nejdůležitější bylo, že jsem poznala svojí spřízněnou dušičku.. už vím, že nejsem sama.. a že se se svým trápením i se svou radostí mám s kým podělit.. a společná důvěra je lék na všechno.. :) mějte se, zlatíčka.. a radujte se z maličkostí, kdykoliv to jde.. a když není zrovna nejlépe, zahřejte někoho u srdíčka a dostane se vám to zpátky dvojnásob :) papa ♥
I ♥hon